Rozšířená zodpovědnost výrobce a konkurenční prostředí

Rozšířená odpovědnost výrobce byla průlomovou strategií v oblasti odpadového hospodářství a zcela změnila poměry v tomto oboru. 

Výrobci tak vstoupili zcela nechtěně do oblasti odpadového hospodářství. 
Do oblasti, která v té době byla značně zatuchlá a v níž dobře nefungovaly tržní mechanismy. 

Koncept rozšířené odpovědnosti výrobce (Extended Producers Responsibility - EPR) byl poprvé zaveden ve Švédsku v roce 1990 na návrh profesora Thomase Lindhquista, odborníka na otázky životního prostředí na univerzitě v Lundu. 

Rozšířená odpovědnost výrobce byla definována jako strategie k dosažení menšího negativního vlivu výrobku na životní prostředí zvýšením odpovědnosti výrobce za celý životní cyklus výrobku, zejména za zpětný odběr, recyklaci a konečnou likvidaci výrobku. Postupně se strategie EPR dostala i do legislativy EU a odsud se rozšířila do všech členských států. Dnes se jedná o jeden z hlavních pilířů odpadového hospodářství EU. 

Rozšířená odpovědnost výrobce byla průlomovou strategií v oblasti odpadového hospodářství a zcela změnila poměry v tomto oboru. Do doby jejího zavedení byl plátcem za "komunální" odpady jen občan nebo obec a oni také měli odpovědnost se o odpady postarat. EPR však přidala dalšího hráče, kterým jsou výrobci. EPR byla zavedena ze třech hlavních důvodů: 

Získat od relativně bohatých výrobců další finanční zdroje pro financování odpadového hospodářství a ulevit tak zejména obcím, 
Přesunout odpovědnost za sběr a recyklaci výrobků ze spotřebitelů a obcí na výrobce, 
Donutit výrobce navrhovat výrobky tak, aby se snadněji recyklovaly. 

Je zcela jasné, že celá strategie EPR je ryze netržní mechanismus, kde výrobci by bez legislativní povinnosti rozšířenou odpovědnost výrobce sami neimplementovali, protože jim přináší jen zvýšení nákladů. Z ekonomického hlediska se jedná o financování tzv. externality, čemuž se většina ekonomických subjektů podle teorie makroekonomiky snaží vyhnout. Výrobci tedy rozhodně nebyli tím, kdo by chtěl odpovědnost za výrobky v celém jejich životním cyklu dobrovolně převzít a donutila je až legislativní povinnost. 

Výrobci tak vstoupili zcela nechtěně do oblasti odpadového hospodářství. Do oblasti, která v té době byla značně zatuchlá a v níž dobře nefungovaly tržní mechanismy. Na trhu odpadového hospodářství působily buď městské nebo jiné komunální podniky, kde byla zřizovatelem obec či město a jejichž cílem bylo nemít problémy s odpady, nikoliv však jejich ekonomická efektivita. 

Druhou variantou byly soukromé nadnárodní svozové společnosti, které se často snažily různými neprůhlednými a netržními metodami (politický lobbying, kartelové dohody) získat zakázky od komunální sféry, přičemž hlavní prioritou rozhodně nebyla nízká cena. Najednou se v odpadovém rybníce objevil nový subjekt, tedy výrobce, který byl ve své podnikatelské činnosti zvyklý se rozhodovat zcela pragmaticky, na základě efektivity a nejlepší ceny. Tento výrobce měl navíc peníze, které musel na odpadovém trhu povinně utratit. A tady narazila kosa na kámen. 

Výrobce má zcela logicky zájem zajistit povinnost zpětného odběru co nejlevněji (protože ušetří), naopak odpadářská firma má zájem ji pro výrobce zajistit co nejdráže (protože více vydělá). Výrobci brzy zjistili, že odpadové hospodářství příliš tržní není, a proto hledali jiná řešení. Začali se obracet na svoje dodavatele z jiných odborů, aby jim pomohli s odpady, protože to vycházelo podstatně levněji, a také si některé činnosti začali zajišťovat sami, zcela ve svojí vlastní režii, protože i to bylo mnohdy levnější. 

Dostávali se tak stále častěji do konfliktu s tradičními odpadářskými firmami, které nelibě nesly, že jim na trh začínají vstupovat nové subjekty a cena za jejich služby se začíná snižovat a dokonce o některé zakázky zcela přicházejí, protože nejsou schopni nebo nechtějí cenově konkurovat levnějším řešením. Výše popsaná situace je hlavním důvodem dnešních sporů mezi výrobci (a jimi vlastněnými kolektivními systémy) a nadnárodními odpadářskými firmami zastoupenými ČAOH o směřování legislativy a o to jakým způsobem bude do budoucna zpětný odběr zajišťován. 

Snahou odpadářských firem je co nejvíce omezit výrobce v oblasti vlastního nakládání s odpady. V podstatě chtějí, aby byl výrobce jen oslíček, který se otřese a nasype do odpadového hospodářství spoustu peněz. Rozhodně však nechtějí, aby se výrobce sám mohl rozhodovat o nejefektivnějších a nejlevnějších řešeních. Z tohoto důvodu prosazují odpadářské firmy do nové legislativy: 

režim odpadů i pro zpětně odebrané výrobky (tak aby se nakládání s nimi nemohl účastnit někdo, kdo je sice podstatně levnější, ale nemá povolení pro nakládání s odpady, čímž se zásadně omezí konkurence na trhu), 

povinné zadávání všech činností v rámci zpětného odběru jen jako externí činnost, tj. výrobce si ji nemůže vykonat sám (tak aby měli trvale zajištěný přísun zakázek), 

zákaz vstupu výrobců a kolektivních systémů na trh odpadů (tak aby si odpadářské firmy i nadále zachovaly svoje výsadní postavení na trhu a neohrožovala je zde přítomnost subjektů, které mají snahu chovat se efektivně a s důrazem na co nejnižší cenu). 

Výrobci dostali zákonnou povinnost zajistit a financovat zpětný odběr výrobků a jejich recyklaci. Je legitimní snahou výrobců si finanční prostředky spravovat samostatně a rozhodovat se svobodně, jakým způsobem se tyto prostředky budou vynakládat. Výrobci mají zájem prosazovat v odpadovém hospodářství tržní podmínky, což však naráží na snahu odpadářských firem zachovat status quo a udržet si svoje léta budované postavení. 

Uvidíme, zda Ministerstvo životního prostředí dokáže podpořit výrobce v jejich snaze o zajištění efektivního plnění jejich povinností, nebo podlehne tlaku odpadářské lobby a zakonzervuje nezdravé poměry v odpadovém hospodářství i na další období. 

Autor je předseda představenstva ASEKOL a.s. 

Zdroj: nazory.ihned.cz